Úvaha - nakonec o sourozencích

04. 06. 2010 | † 08. 07. 2015 | kód autora: dG7

 Víte, někdy je strašlivě zvláštní, co se může zrodit v hlavě malého dítěte... Málokdy si člověk dokáže uvědomit, co všechno děti trápí, co všechno si vysvětlují po svém, svým dětským zjednodušeným způsobem... A kolikrát je jejich pohled na svět tak jasný! Oproti tomu našemu "dospělému" pohledu na věc je to něco úplně jiného. Něco, co ještě není zaprášeno hromadou let. Něco, z čeho mnohdy běhá mráz po zádech.

Nejhorší na tom je to, že nikdo nedokáže být tak krutý, jako jsou právě děti. Ještě si pořádně neuvědomují, co je správné, ještě neví, co je ohleduplnost. Ještě se to nenaučily... Jistě, všichni si teď řeknou, co to sakra ta holka plácá, ale zkuste se nad tím zamyslet. Kolikrát člověk slyší o takové šikaně, že nestačí žasnout. Kolikrát člověk potká na ulici maminku se dvěmi dětmi, a proč ne, vždyť je to přece úplně normální obrázek, a pak, když je chvilku pozoruje, všimne si, jak oni andělíčci vedou nenápadnou ale o to tvrdší a nekompromisnější bitvu o přízeň oné božské bytosi, jejich maminky.

Mockrát jsem takovéhle obrázky viděla. Viděla jsem, jak starší sourozenec odstrkává toho mladšího. Viděla jsem, jak mladší sourozenec vyrábí naschvály na toho staršího... Neumím říct, jestli jsou na vině starší nebo mladší sourozenci. Opravdu ne. Sama mám mladšího brášku a je pravda, že jsou chvíle, kdy by jeden druhého na místě zabil. Ale vždycky, když je třeba, jsme tady jeden pro druhého.

muf01Většina starších sourozenců považue ty mladší za zbytečnou přítěž, co je pořád otravuje, neustále po nich něco chce a když jim jako velkej brácha/ségra pomůže, považují to za samozřejmost a anoi se neobtěžují poděkovat. A buďme k sobě upřímní, ono to tak je docela často. O mladšího se člověk porád musí starat, neustále ho hlídat, aby nevletěl do nějakého průšvihu a popřípadě ho z něj v tichosti vytáhnout, aby se to nedozvěděli rofiče. A když se mladšímu něco stane, kdo to odnese? No jasně že ten starší, co by měl mít rozum.

miminkoA mladší? Když byli malinkatí, našli si úžasný vzor, jejich velkého staršího sourozence. Jenže ouha, z toho dokonalého hrdiny se najednou vyklubala nenávistná mrcha, co je nemůže ani cejtit. Pořád chce, aby bylo všechno po jejím a běda, jestli to tak nebude HNED! Neustále je někde zalezlá, je nepříjemná, jakmile se po ní něco chce. Pořád jí něco vadí. No kdo má s takovouhle mrchou bydlet? Kdo s ní má žít pod jednou střechou? Neustále vrčí, že má onen nevinnej mladší chudinka "vyšlapanou cestičku" a že se o nic nemusí snažit, že všechno dostane pod nos... Jdou děsní! Příšerní a naprosto dočista nemožní!

A neměli by náhodou být sourozenci ona úžasná jednotka, co se spojí a bojuje proti rodičům? Neměli by se mít rádi? Nežárlit na sebe? Nedělat si naschvály? Neměli by být k sobě navzájem ohleduplní?

Měli. Jenomže v poslední době je v módě sourozence nenávidět, tvrdit, že je pitomej, hloupej, naprosto dočista nemožnej, příšernej... Ale sakra, lidi, má tohle smysl? Připadá vám to rozumný? Co takhle občas zavřít jedno (nebo pro jistotu všechny) oči a mile (ale notak, žádná ironie!) se na toho budižkničemu usmát? Stejně ho nepředěláme, stejně už bude vždycky takovej, jakej je. A jak říká moje milované papínek, koho sakra budete mít, až už my dva (myslí jeho a mamku) tady nebudem?

Zkuste to, někdy je to přímo zázračná medicína. I když ten starší tvrdí, že toho mladšího nenávidí, nevěřte mu, kecá. Nedokázal by si život bez toho mrňavého stvoření představit. A nebojte, ti mladší jsou na tom úplně stejně.děti1


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2018 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.