43Bojovník a léčitel,44Voda z písku,45Řeka Ramr

01. 07. 2010 | † 08. 07. 2015 | kód autora: dG7

ergo 


 

Bojovník a léčitel


 

Safira se snesla na mýtinu, přistála na hřebeni kopce a položila roztažená křídla na zem. Eragon cítil, jak se pod ním třese. Byli jen pár mil od Gil'eadu.

Sněžný blesk s Tornakem, kteří stáli uvázaní na pasece, při Safiřině příletu neklidně odfrkávali. Eragon sklouzl na zem a okamžitě se věnoval Safiřiným zraněním, kdežto Murtagh šel chystat koně.

Protože ve tmě nebylo nic vidět, Eragon se rukama opatrně dotýkal Safiřiných křídel. Našel tři místa, kde jí šípy propíchly tenkou membránu a zanechaly po sobě krvácející otvory široké jako jeho palec. Také měla utržený malý kousek na zadním okraji levého křídla. Chvěla se, když prsty nahmátl její poranění. Přestože byl velice zemdlený, použil slova ze starověkého jazyka a vyhojil jí rány. Pak přešel k šípu, který jí uvízl v jednom z velkých svalů na křídle. Jeho hrot vyčuhoval ze spodní strany svalu a kapala z něj teplá krev.

Eragon zavolal Murtagha a dal mu pokyny: "Přidržuj jí křídlo dole. Musím ten šíp vytáhnout." Ukázal mu, kde ji má chytit. Tohle bude bolet, upozornil Safiru, ale bude to rychle venku. Zkus se nehýbat - jinak nám ublížíš.

Natáhla krk a popadla zahnutými zuby malý stromek. Trhnutím hlavy ho vyškubla ze země a pevně ho stiskla čelistmi. Jsem připravená.

Dobrá, řekl Eragon. "Pořádně drž," zašeptal pak Murtaghovi, odlomil hrot šípu a zbytek rázně vytáhl. Jakmile byl ze svalu venku, Safira zvrátila hlavu dozadu a mocně zaskučela. Mimoděk trhla křídlem, takže praštila Murtagha zespoda do brady a srazila ho k zemi.

Potom ještě zavrčela, zatřásla stromem, až je oba pokropila hlínou, a nakonec ho odhodila. Když Eragon zacelil ránu, pomohl Murtaghovi na nohy. "Zaskočila mě," připustil Murtagh a opatrně se dotkl odřené čelisti.

Promiň.

"Nechtěla tě uhodit," ujistil ho Eragon. Pak se podíval na elfku, která byla stále v bezvědomí. Budeš ji muset dál nést na hřbetu, řekl Safiře. Kdybychom ji vezli na koních, nemohli bychom jet dost rychle. Když je ten šíp venku, mělo by se ti teď letět líp

....

Safira sklopila hlavu. Dobře.

Děkuji, řekl Eragon a dojatě ji objal. To, cos dokázala, bylo neuvěřitelné; nikdy na to nezapomenu.

Pohled jí zjihl. poletím. Ustoupil, aby se mohla vznést. Jak mávla křídly, zvedla takový vítr, až elfce vlály vlasy na zádech. Za pár okamžiků byly pryč. Eragon pospíchal ke Sněžnému bleskovi, vytáhl se do sedla a s Murtaghem vyrazili na cestu.

Za jízdy se Eragon pokoušel vzpomenout si, co ví o elfech. Žijí dlouho - to se tradovalo -, i když nevěděl, jak dlouho. Mluví starověkým jazykem a mnozí z nich umějí kouzlit. Po pádu Jezdců odešli do ústraní. Od té doby žádného elfa v Království nikdo neviděl. Tak proč je jedna z nich zrovna tady a teď? A jak se Království podařilo ji zajmout? Pokud umí kouzlit, patrně je omámená drogou, jako jsem byl já.

Cestovali přes noc a nezastavovali, ani když je začala brzdit únava a vyčerpání. Pokračovali dál, přestože je pálily oči a zdřevěněly jim údy. Kdesi za nimi už po jejich stopách kolem Gil'eadu slídily řady jezdců s pochodněmi.

Po dlouhých nočních hodinách konečně nastávalo svítání. Eragon s Murtaghem v tiché shodě zastavili koně. "Měli bychom se utábořit," řekl znaveně Eragon. "Potřebuji se vyspat - ať už nás chytí nebo ne."

"Souhlasím," zívl Murtagh a promnul si oči. "Ať Safira někde přistane. Sejdeme se tam s ní."

Drželi se Safiřiných pokynů a našli ji, jak pije z potoka při úpatí malé skály. Elfka stále ležela zkroucená na jejím hřbetu. Když Eragon sesedl z koně, Safira je přivítala tlumeným zatroubením.

S Murtaghem odpoutali elfku ze Safiřina sedla a snesli ji na zem. Pak se opřeli o skalní stěnu a těžce oddechovali. Safira si elfku zvědavě prohlížela. Zajímalo by mě, proč se ještě neprobrala. je to několik hodin, co jsme odletěli z Gil'eadu.

Kdo ví, co jí udělali? řekl zamračeně Eragon.

Murtagh se k nim přidal. "Pokud vím, ona je první elf, kterého král zajal. Od té doby, co se skrývají, po nich neúspěšně pátral - až donedávna. Takže buď našel jejich úkryt, nebo ji zajali náhodou. Řekl bych ale, že to byla náhoda. Kdyby našel útočiště elfů, vyhlásil by válku a poslal na ně svou armádu. A jelikož se tak nestalo, otázka zní: Dokázali z ní už Galbatorixovi muži dostat, kde elfové sídlí?"

"To se nedozvíme, dokud nenabude vědomí. Řekni mi, co se dělo poté, co mě zajali. Jak jsem se najednou ocitl v Gil'eadu?"

"Urgalové pracují pro Království," pravil Murtagh stručně a odhrnul si vlasy z čela. "A Stín podle všeho také. Viděli jsme se Safirou, jak tě urgalové předávali jemu - v té době jsem ale ještě nevěděl, kdo to je - a skupině vojáků. To oni tě odvlekli do Gil'eadu."

Je to pravda, potvrdila Safira, která se schoulila vedle nich.

Eragonovi bleskla hlavou vzpomínka na to, jak mluvil u Teirmu s urgaly a oni se zmínili o svém pánovi. Měli na mysli krále! Urazil jsem nejmocnějšího muže v Alagaësii! uvědomil si s hrůzou. Pak si vzpomněl na otřesnou likvidaci vesničanů v Yazuaku. Pocítil prudkou nevolnost a vztek. Urgalové jsou pod Galbatorixovým velením! Proč páchá taková zvěrstva na svých vlastních poddaných?

Protože je zlý, prohlásila kategoricky Safira.

Eragon nasupeně vykřikl: "Tohle znamená válku! Jakmile se o tom lidé v Království dozvědí, vzbouří se a podpoří Vardeny."

Murtagh si podpíral bradu. "I když se dozvědí o téhle ukrutnosti, málokdo se přidá na stranu Vardenů. S urgaly pod svým velením má král dost válečníků na to, aby uzavřel hranice Království a udržel se u moci, ať se budou lidé bouřit sebevíc. Když zavládne takový teror, prosadí si v Království, cokoli si zamane. A přestože ho lid nenávidí, mohl by je získat ke spolupráci, pokud budou mít společného nepřítele."

"A tím by byl kdo?" zeptal se zmateně Eragon.

"Elfové spolu s Varden...


.... Pomocí fám je může vykreslit jako ty největší vyvrhele v Alagaësii - jako zloduchy, kteří vyčkávají, aby se zmocnili jejich země a majetku. Království by mohlo dokonce tvrdit, že urgalové zůstávali celou dobu nepochopeni a že to jsou ve skutečnosti přátelé a spojenci lidu proti tak hroznému nepříteli. Jenom by mě zajímalo, co jim král slíbil na oplátku za jejich služby."

"To by nefungovalo," potřásl hlavou Eragon. "Nikdo by se nenechal tak snadno oklamat povídačkami o Galbatorixovi a urgalech. Navíc proč by to dělal? Svou moc už má."

"Ale jeho autoritu zpochybňují Vardenové, jimž jsou lidé nakloněni. Je tu také Surda, která se mu vzepřela a odtrhla se od Království. Galbatorix je silný uvnitř Království, ale za hranice jeho ruka nedosáhne. A nemyslím si, že lidé snadno prokouknou jeho podvody - podle mě uvěří čemukoli, co jim předloží. Už se to několikrát stalo." Murtagh ztichl a podrážděně se zahleděl do dálky.

Jeho slona Eragonovi dělala starosti. Safira se ho dotkla v myšlenkách: Kam Galbatorix posílá urgaly?

Cože?

V Carvahallu i v Teirmu jsi slyšel, že urgalové opouštějí území a táhnou na jihovýchod, jako by se chtěli vydat přes poušť Hadarak. Pokud je král skutečně řídí, proč je posílá zrovna tím směrem? Možná shromažďuje urgalskou armádu pro své tajné účely nebo staví urgalské město.

Eragon se při tom pomyšlení zachvěl. Jsem příliš unavený, než abych nad tím teď dumal. Ať jsou Galbatorixovy plány jakékoli, nepochybně nám způsobí jen potíže. Kdybychom tak věděli, kde jsou Vardenové. Právě tam bychom měli zamířit, ale bez Dormnada jsme ztraceni. Je jedno, co uděláme, Království si nás najde.

Nevzdávej se, řekla povzbudivě a pak suše dodala: I když máš asi pravdu.

Děkuji. Pohlédl na Murtagha. "Riskoval jsi vlastní život, abys mě zachránil; jsem tvým dlužníkem. Samotný bych nedokázal uniknout." Přesto v tom bylo ještě něco víc. Teď už je spojovalo silné pouto, stmelené bratrstvím v bitvě a poznamenané oddaností, kterou Murtagh prokázal.

"Jsem rád, že jsem mohl být prospěšný. To..." Murtagh zaváhal a otřel si tvář. "Teď mám hlavně starost, jak budeme moci cestovat dál s tolika muži v patách. Vojáci z Gil'eadu nás zítra budou pronásledovat. Jakmile najdou stopy koní, pochopí, že jsi neuletěl se Safirou."

Eragon zamračeně souhlasil. "Jak se ti podařilo vniknout do hradu?"

Murtagh se potichu zasmál. "Dal jsem pořádný úplatek a prolezl jsem odpadovou šachtou. Ale celý plán by byl k ničemu bez Safiry. Díky ní," zarazil se a pohlédl při těch slovech na dračici, "to jenom díky tobě jsme se odtamtud dostali živí."

Eragon jí vděčně položil ruku na šupinatý krk. Spokojeně zabručela, zatímco on okouzleně hleděl do elfčiny tváře. Neochotně vstal. "Měli bychom jí připravit nějaké lůžko."

Murtagh vyskočil na nohy a roztáhl pro elfku přikrývku. Když ji na ni pokládali, manžeta rukávu se jí roztrhla o větev. Eragon se chystal roztržené části látky přiložit k sobě, ale najednou mu cosi vyrazilo dech.

Paže elfky byla posetá množstvím modřin a ran; některé byly napůl zhojené, zatímco jiné byly čerstvé a ještě krvácely. Eragon zavrtěl zlostně hlavou a vyhrnul jí rukáv výš. Zranění pokračovala i na rameni. Roztřesenými prsty jí odhrnul halenu na zádech a děsil se, co uvidí.

Když kožený oděv sklouzl dolů, Murtagh zaklel. Elfčina záda byla silná a svalnatá, ale pokrytá strupy, kvůli kterým její kůže vypadala jako vyschlé, popraskané bláto. Museli ji nemilosrdně bičovat a cejchovali ji rozžhaveným železem ve tvaru drápu. Tam, kde neměla jizvy ani čerstvé rány, jí kůže od častého bití zfialověla až zčernala. Na levém rameni měla indigově modré tetování. Byl to stejný symbol, jako měl Brom na safírovém prstenu. Eragon v duchu přísahal, že zabije toho, kdo je zodpovědný za její mučení.

"Umíš to vyléčit?" zeptal se Murtagh.

"Já - nevím," řekl Eragon. Přepadla ho náhlá nevolnost. "Je toho hodně."

Eragone! řekla zostra Safira. Tohle je elf. Nemůžeme ji nechat zemřít. I kdyby ses cítil sebeunavenější a sebehladovější musíš ji zachránit. Spojíme svoje síly, ale ty musíš provést to kouzlo.

Ano... máš pravdu, zamumlal, neschopen od elfky odtrhnout oči. Odhodlaně si stáhl rukavice a řekl Murtaghovi: "Tohle bude nějakou dobu trvat. Nesehnal bys pro mě něco k jídlu? A taky vyvař hadříky na obvazy; nedokážu vyléčit všechny její rány."

"Kdybychom zapálili oheň, uvidí nás," namítl Murtagh. "Musíš použít nevyvařené obvazy a jídlo bude studené." Eragon se ušklíbl, ale musel mu dát za pravdu. Když elfce zlehka položil ruku na záda, Safira se usadila vedle něj a upřela na ni třpytivé oči. Zhluboka se nadechl, pak se dotkl kouzelných sil a dal se do práce.

Vyslovil starověká slova: "Waíse heill!" Popálenina se mu pod dlaní zachvěla a přes ni se utvořila nová neporušená kůže, která srostla, aniž by zanechala jizvu. Nevěnoval se modřinám a ránám, které nebyly smrtelně nebezpečné - kdyby je léčil všechny, spotřeboval by energii potřebnou pro zahojení vážnějších zranění. Jak ji Eragon uzdravoval, musel žasnout, že je ještě naživu. Museli ji opakovaně mučit až na pokraj smrti s takovou důmyslností, že mu z ní běhal mráz po zádech.

I když se snažil zachovat zdrženlivý odstup, nemohl si nevšimnout, že pod všemi těmi ohavnými ranami je elfčino tělo mimořádně krásné. Byl vyčerpaný a moc nad tím nepřemítal - i když mu občas zčervenaly uši a vroucně doufal, že Safira neví, na co myslí.

Ještě pracoval, když svítalo, a dělal jen krátké přestávky, aby se najedl a napil a mohl tak znovu nabrat energii po dlouhém půstu, dramatickém útěku i tomto léčení. Safira mu seděla po boku a propůjčovala mu své síly, kdykoli to bylo možné. Slunce už stálo vysoko na obloze, když se konečně postavil a se zasténáním si protáhl ztuhlé svaly. Ruce měl zsinalé a v očích cítil sucho a písek. Dopotácel se k brašnám a pořádně se napil z měchu s vínem. "Hotovo?" zeptal se Murtagh.

Eragon roztřeseně přikývl. Nebyl ani s to promluvit. Tábořiště se kolem něj točilo; téměř omdlel. Odvedl jsi dobrou práci, řekla Safira konejšivě.

"Bude žít?"

"Já - já nevím," řekl vyčerpaně. "Elfové jsou silní, ale ani oni nemohou vydržet takovéhle týrání bez následků. Kdybych věděl o léčení víc, možná bych ji dokázal oživit, ale..." Bezmocně rozhodil paže. Ruka se mu tak třásla, že část vína vylil. Další hlt mu však dodal trochu síly. "Raději bychom měli zase vyrazit."

"Ne! Teď se musíš vyspat," protestoval Murtagh.

"Já... můžu spát v sedle. Tady přece nemůžeme zůstat, když nám jsou v patách všichni ti vojáci."

Murtagh neochotně souhlasil. "V tom případě povedu Sněžného bleska a ty zatím budeš odpočívat." Osedlali koně, připoutali elfku k Safiře a opustili tábor. Eragon se za jízdy ještě najedl, aby doplnil vyčerpanou energii, a pak se opřel o Sněžného bleska a zavřel oči.

 

Voda z písku


 

Když se navečer zastavili, Eragon se necítil o nic lépe a nálada se mu jen zhoršila. Většinu dne cestovali dlouhými oklikami, aby je nevypátrali vojáci s loveckými psy. Když sesedl ze Sněžného bleska, zeptal se Safiry: Jak je jí?

Myslím, že se to nezhoršilo. Několikrát se pohnula, ale to bylo všechno. Safira se přikrčila nízko k zemi, aby mohli elfku vyzvednout ze sedla. Na okamžik se její ladné tělo přitisklo k Eragonovi. Spěšně ji položil na zem.

Pak připravili s Murtaghem skromnou večeři, při které jen s obtížemi přemáhali únavu. Když dojedli, Murtagh řekl: "Nemůžeme pokračovat tímhle tempem. Nezískáváme před vojáky žádný náskok. Uplyne den nebo dva a určitě nás dohoní."

"Co víc můžeme dělat?" odsekl Eragon. "Kdybychom byli jenom dva a ty bys byl ochotný nechat tu Tornaka, Safira by nás odtud dostala. Ale ještě s tou elfkou? To nepůjde."

Murtagh se na něj pozorně zadíval. "Jestli chcete jít svou vlastní cestou, nebudu vás držet. Nemůžu čekat, že ty a Safira se mnou zůstanete a budete riskovat uvěznění."

"Neurážej mě," zamumlal Eragon. "Vím dobře, že jsem na svobodě jedině díky tobě. Nenechám tě napospas Království. To bych se ti pěkně odvděčil!"

Murtagh sklonil hlavu. "Je hezké, že to říkáš." Po krátké odmlce dodal: "Ale neřeší to náš problém."

"A co ho může vyřešit?" zeptal se Eragon. Pak ukázal na elfku. "Kdyby nám tak mohla říci, kde jsou elfové; možná bychom u nich našli útočiště."

"Vzhledem k tomu, jak pečlivě se skrývají, pochybuji, že by nám to prozradila. A i kdyby to udělala, nemuseli bychom u nich být zrovna vítáni. Proč by nás měli chtít chránit? Posledními Jezdci, se kterými se setkali, byl Galbatorix a Křivopřísežníci. A pochybuji, že na ně mají zrovna milé vzpomínky. A já dokonce nemám ani tu čest být Jezdcem jako ty. Ne, mě by tam rozhodně nechtěli."

Přijali by nás, řekla Safira sebejistě a posunula si křídla do pohodlnější polohy.

Eragon pokrčil rameny. "I kdyby nás ochránili, nenajdeme je a elfky se nemůžeme zeptat, dokud se neprobere. Musíme utíkat, ale otázka je, kterým směrem - na sever, na jih, východ nebo západ?"

Murtagh si propletl prsty a přitiskl palce ke spánkům. "Jediné, co podle mě můžeme udělat, je opustit Království. Těch pár bezpečných míst, která se v něm nacházejí, je odtud velmi daleko. Těžko tam dorazíme, aby nás mezitím nechytili nebo nevystopovali... Sever nám nic nenabízí kromě lesů Du Weldenvarden - tam bychom se sice mohli skrýt, ale nechtěl bych se vracet kolem Gil'eadu. Na západ leží jen Království a moře. Směrem na jih je Surda, kde bys mohl najít někoho, kdo by nám prozradil, kudy se dostat k Vardenům. A co se týče východu..." Pokrčil rameny. "Mezi námi a čímkoli, co leží na východě, se rozkládá poušť Hadarak. Vardenové žijí někde za ní, ale bez přesného popisu cesty by nám mohlo trvat léta, než je najdeme."

Přesto bychom byli v bezpečí, poznamenala Safira. Pokud ovšem nenarazíme na urgaly.

Eragon si otřel čelo. Pulsující bolest hlavy rušila jeho myšlenky. "Jít do Surdy je příliš nebezpečné. Museli bychom putovat převážně po území patřícím Království a vyhýbat se každému městu i vesnici. Mezi námi a Surdou je příliš mnoho lidí, než abychom se tam dostali nepozorovaně."

Murtagh povytáhl obočí. "Takže ty chceš jít přes poušť?"

"Nevidím jinou možnost. Kromě toho, tak se dostaneme z Království dřív, než sem dorazí ra'zakové. Se svými létajícími oři se pravděpodobně objeví v Gil'eadu během několika dní, takže nemáme moc času."

"I kdybychom dojeli k poušti dřív, než se sem dostanou," řekl Murtagh, "mohou nás i tak dostihnout. Bude dost těžké jim uniknout."

Eragon podrbal Safiru na boku po drsných šupinách. "Jen za předpokladu, že dokážou sledovat naši stopu. Pokud nás ale chtějí dostihnout, musejí předjet vojáky, čímž budeme ve výhodě. Kdyby došlo k boji, myslím, že my tři je dokážeme porazit... pokud nás nepřepadnou tak jako mě s Bromem."

"Pokud se v bezpečí dostaneme na druhou stranu pouště, kam půjdeme?" zeptal se pomalu Murtagh. "Tamní kraje už rozhodně nepatří Království. Bude tam málo měst, možná vůbec žádné. A pak je tu samotná poušť. Co o ní víš?"

"Jen že je horká, suchá a plná písku," přiznal Eragon.

"Stručné a výstižné," odvětil Murtagh. "Je plná jedovatých a nepoživatelných rostlin, jedovatých hadů, škorpiónů a spalujícího slunce. Viděl jsi velkou pláň cestou do Gil'eadu?"

Byla to řečnická otázka, ale Eragon přesto odpověděl: "Ano, už dříve."

"Pak dobře znáš její nesmírnou rozlohu. Vyplňuje srdce Království. Teď si představ něco dvakrát až třikrát tak velkého a pochopíš velikost pouště Hadarak. A tu hodláš překročit."

Eragon se pokusil představit si tak obrovský kus země, ale nedokázal to. Vytáhl z brašny mapu Alagaësie. Pergamen, který rozvinul na zemi, byl cítit plísní. Prozkoumal pláně a užasle zavrtěl hlavou. "Není divu, že Království u pouště končí. Všechno na druhé straně je pro Galbatorixe příliš daleko, než aby to mohl mít pod kontrolou."

Murtagh mávl rukou nad pravou polovinou svitku. "Celé území za pouští, které ani není vyznačené na mapě, bylo pod vládou Jezdců. Kdyby král vychoval nové Jezdce pod svým velením, umožnilo by mu to rozšířit Království do neslýchaných rozměrů. Ale chtěl jsem se dostat k něčemu jinému. Poušť Hadarak je tak veliká a je v ní tolik nebezpečí, že máme jen mizivou šanci ji ve zdraví překročit. Bylo by zoufalé dát se zrovna tudy."

"My jsme zoufalí," řekl důrazně Eragon. Dál pozorně studoval mapu. "Pokud pojedeme středem pouště, potrvá nám cesta přes ni měsíc nebo i dva. Ale kdybychom si to namířili na jihovýchod k Beorským horám, mohli bychom ji překonat mnohem rychleji. Pak můžeme buď pokračovat podél Beorských hor dál na východ do divočiny, nebo zamířit na západ do Surdy. Pokud je tahle mapa přesná, dělí nás od hor zhruba stejná vzdálenost jako ta, kterou jsme spolu urazili do Gil'eadu."

"Ale to nám trvalo skoro měsíc!"

Eragon netrpělivě zavrtěl hlavou. "Naše cesta do Gil'eadu byla pomalá kvůli mým zraněním. Když napneme síly, jsme u Beorských hor za zlomek té doby."

"Tak dost. Už sis to obhájil," uznal Murtagh. "Ale než svolím, musíme přece jen ještě něco dořešit. Určitě sis všiml, že když jsem byl v Gil'eadu, nakoupil jsem zásoby pro nás a pro koně. Ale kde vezmeme dostatek vody? Kočovné kmeny, které žijí v Hadaraku, obvykle skrývají své studny a oázy, aby jim vodu nikdo neubral. A vézt s sebou víc tekutin než zásoby na den je nepraktické. Jen pomysli, kolik toho vypije třeba Safira! Spolu s koňmi spotřebují během jediné zastávky víc vody než my dva za celý týden. Pokud nedokážeš vyvolat déšť, kdykoli budeme potřebovat, netuším, jak bychom mohli putovat směrem, který navrhuješ."

Eragon se zhoupl na paty. Spustit déšť by zdaleka přesahovalo jeho možnosti. Zapochyboval, zda to vůbec nějaký Jezdec - byť ten nejsilnější - někdy dokázal. Pohnout takovým množstvím vzduchu by bylo jako zvednout horu. Potřeboval řešení, které z něj nevysaje všechny síly. Zajímalo by mě, jestli je možné proměnit písek ve vodu? To by náš problém vyřešilo, ale jen kdyby mě to nestálo moc energie.

"Mám nápad," řekl. "Něco zkusím a pak ti odpovím." Eragon opustil tábořiště se Safirou v zádech.

Co jdeš zkusit? zeptala se zvědavě.

"Nevím," zamumlal. Safiro, mohla bys nést dost vody pro nás všechny?

Zavrtěla obrovskou hlavou. Ne, ani bych takovou váhu neuzvedla, natož abych s ní letěla.

To je špatné. Klekl si a zvedl kámen s dutinou, do níž by se dal nalít doušek vody. Nacpal do otvoru hroudu hlíny a zamyšleně ji pozoroval. Teď přijde to nejtěžší. Nějak přeměnit hlínu ve vodu. Ale jaká slova bych měl použít? Chvíli nad tím dumal a pak vybral dvě, u kterých doufal, že by mohla fungovat. Prolomil již známou bariéru ve své mysli a zavelel: "Deloi moi!" Projelo jím ledové kouzlo.

Hlína z něj okamžitě začala velice rychle vysávat síly. Eragon si v duchu připomněl Bromovo varování, že jisté úkoly by mohly spotřebovat všechnu jeho sílu a stát ho život. Hruď se mu sevřela úzkostí. Zkusil kouzlo zastavit, ale nešlo to. Byl s ním spoutaný, dokud se úkol nesplní nebo dokud nezemře. Dokázal jen nehybně čekat a každým okamžikem cítil, že je slabší a slabší.

Právě když už byl přesvědčený, že tu vkleče zemře, hlína se zachvěla a proměnila se v kapku vody. Eragon si s úlevou sedl a ztěžka oddechoval. Srdce mu bušilo jako o závod a žaludek se mu svíral hlady.

Co se stalo? zeptala se Safira.

Eragon zavrtěl hlavou, stále vyděšený z nečekaného vyčerpání, které ho přivedlo na pokraj sil. Teď byl jen rád, že nezkoušel přeměnit něco většího. Tohle... tohle nepůjde, řekl. Nemám dost síly ani na to, abych opatřil pití sám pro sebe.

Měl jsi být opatrnější, vyčinila mu. Kouzlo může přinést nečekané výsledky, pokud spojuješ starověká slova novým způsobem.

Zabodl se do ní pohledem. To vím, ale tohle byl jediný způsob, jak vyzkoušet ten můj nápad. Nemohl jsem s tím čekat, až budeme v poušti! Pak si ale připomněl, že mu jen chtěla pomoct. Jak jsi dokázala proměnit Bromovu hrobku v diamant a nezemřít při tom? Já se stěží vypořádám s trochou hlíny, a ty se hned pustíš do pořádného kusu pískovce.

Nevím, jak jsem to udělala, prohlásila klidně. Prostě se to stalo.

Dokázala bys to udělat znovu, ale tentokrát vyrobit vodu?

Eragone, řekla a zpříma mu pohlédla do tváře. Nemám nad svými schopnostmi větší vládu než obyčejný pavouk. Takové věci se stanou, ať už to chci nebo nechci. Brom ti přece říkal, že kolem draků se dějí neobyčejné věci. No a já mohu jen potvrdit, že mluvil pravdu. Neměl pro to žádné vysvětlení a nemám ho ani já. Někdy dokážu měnit věci pouhým pocitem, skoro bezmyšlenkovitě. A po zbytek času - jako právě teď - jsem stejně bezmocná jako třeba Sněžný blesk.

Nikdy nejsi úplně bezmocná, pravil něžně a položil jí ruku na krk. Dlouhou dobu oba mlčeli. Eragon si vzpomněl na hrobku, kterou vyrobil, a jak v ní Brom ležel. Stále ještě viděl před očima, jak se pískovec zalil přes starcovu tvář. "Aspoň jsme mu udělali důstojný pohřeb," zašeptal.

Líně zakroužil prstem v hlíně a zanechal v ní klikaté brázdy. Dvě čáry vytvořily miniaturní údolí, a tak kolem něj přikreslil hory. Nehtem načmáral řeku tekoucí údolím, pak ji prohloubil, protože se zdála být příliš mělká. Doplnil několik drobností, dokud nezjistil, že se vlastně dívá na kresbu údolí Palancar. Zmocnil se ho stesk po domově. Hrábl rukou a údolí zničil.

Nechci o tom mluvit, zamumlal nazlobeně, aby odradil Safiru od vyptávání. Pak zkřížil paže a zahleděl se do země. Skoro proti jeho vůli mu oči padly zpátky na místo, kde čmáral do hlíny. Překvapeně se napřímil. I když byla země suchá, žlábek, který tam předtím udělal, zvlhnul. Zvědavě odhrábl hlíny víc a několik palců pod povrchem našel vlhkou vrstvu. "Podívej na tohle!" zvolal dychtivě.

Safira natáhla čumák a zkoumala jeho objev. Jak nám to pomůže? Voda v poušti je určitě skrytá tak hluboko, že bychom museli kopat několik týdnů, než bychom ji našli.

Ano, řekl Eragon potěšeně, ale pokud tam je, dokážu ji získat. Podívej! Vyhloubil díru a pak v duchu uchopil kouzlo. Místo aby měnil hlínu ve vodu, prostě vytáhl na povrch vláhu, která už v zemi byla. Slabým praménkem se díra plnila vodou. Usmál se a napil se z ní. Tekutina byla studená a čistá, výborná na pití. Vidíš?! Můžeme mít vše, co potřebujeme.

Safira přičichla ke kaluži. Tady ano. Ale v poušti? Možná tam ani není dost vody, kterou bys mohl přitáhnout k povrchu.

Bude to fungovat, ujišťoval ji Eragon. Jenom zvedám vodu, což je poměrně snadné. Pokud to budu dělat pomalu, síly mi vydrží. I kdybych musel vytáhnout vodu z hloubky padesáti metrů, nebude to problém. Hlavně když mi pomůžeš.

Safira na něj pochybovačně pohlédla. Jsi si jistý? Dobře si svou odpověď rozmysli, protože jestli se mýlíš, bude nás to stát život.

Eragon zaváhal, ale pak odhodlaně prohlásil: Jsem si jistý.

Tak to jdi říct Murtaghovi. budu držet hlídku, zatímco budete spát.

Ale tys byla vzhůru celou noc stejně jako my, namítl. Měla by sis odpočinout.

Budu v pořádku - jsem silnější, než si myslíš, podotkla vlídně. Šupiny jí zašustily, jak se schoulila, a zahleděla se na sever, kde byli jejich pronásledovatelé. Eragon ji objal a ona zhluboka zavrněla, až se jí zachvěly boky. Jdi.

Chvíli otálel a pak se nerozhodně vrátil k Murtaghovi, který se zeptal: "Takže? Je pro nás cesta přes poušť otevřená?"

"Je," přikývl Eragon. Lehnul si do přikrývek a vyložil mu, na co přišel. Když skončil, otočil se k elfce. Její tvář byla to poslední, co viděl před usnutím.

 

Řeka Ramr


 

Přinutili se vstát brzy před svítáním. Nebe bylo šedivé. Eragon se třásl zimou. "Jak budeme převážet elfku? Už se nemůže dál vézt na Safiřiných zádech, jinak bude mít odřeniny od jejích šupin. Safira ji ani nemůže nést v drápech - unavuje ji to a přistání by bylo nebezpečné. Saně by nepomohly; rozmlátily by se při jízdě na kusy a nechci zpomalovat koně tíhou další osoby."

Murtagh nad tím uvažoval a sedlal při tom Tornaka. "Kdybys jel na Safiře, mohli bychom elfku přivázat ke Sněžnému bleskovi, ale měli bychom stejně problém s těmi odřeninami."

Mám řešení, řekla najednou Safira. Proč mi ji nepřivážete na břicho? Budu se moci volně pohybovat a bude tam bezpečnější než kdekoli jinde. Jediné nebezpečí by bylo, kdyby po mně vojáci stříleli šípy, ale těm mohu snadno uletět.

Nikdo z nich nepřišel s lepším nápadem, a tak rychle přijali ten její. Eragon podélně přeložil jednu ze svých přikrývek, upevnil ji kolem elfčiny útlé postavy a ženu donesl k Safiře. Další přikrývky a náhradní oblečení obětovali na výrobu dlouhých lan, která by obtočila Safiřin trup. Těmi elfku připoutali k Safiřinu břichu zády dolů tak, aby měla hlavu mezi Safiřinýma předníma nohama. Eragon kriticky zhodnotil jejich dílo. "Bojím se, aby tvé šupiny neprodřely lana."

"Budeme muset občas zkontrolovat, jestli nejsou příliš roztřepená," poznamenal Murtagh.

Máme vyrazit? zeptala se Safira a Eragon zopakoval otázku nahlas.

Murtaghovi nebezpečně zajiskřily oči a rty se mu zdvihly ve strojeném úsměvu. Pohlédl směrem, odkud přijeli, kde byl zřetelně vidět kouř stoupající z táborů vojáků, a řekl: "Vždycky jsem miloval dostihy."

"A teď v jednom bojujeme o život!"

Murtagh se vyhoupl do sedla a opustil tábořiště. Eragon vyrazil hned za ním na Sněžném bleskovi. Safira s elfkou vzlétla do vzduchu. Letěla nízko při zemi, aby ji vojáci neviděli. Tak začalo putování na jihovýchod k daleké poušti Hadarak.

Eragon za jízdy bedlivě sledoval, zda nespatří jejich pronásledovatele. V myšlenkách se stále znovu vracel k elfce. Elf! Skutečně jednoho viděl a dokonce je doprovází! Zajímalo by ho, co by tomu řekl Roran. Napadlo ho, že kdyby se někdy vrátil do Carvahallu, těžko by kohokoli přesvědčil, že svá dobrodružství skutečně prožil.


 

Po zbytek dne Eragon s Murtaghem uháněli krajinou a nedbali na nepohodlí a únavu. Pobízeli koně k co největšímu trysku, který mohli vydržet. Občas sesedli a běželi po svých, aby dopřáli Tornakovi a Sněžnému bleskovi trochu odpočinku. Zastavili pouze dvakrát - a v obou případech jen proto, aby se koně mohli napít a napást.

I když vojáci z Gil‘eadu ještě byli daleko za nimi, Eragon s Murtaghem zjistili, že se musí vyhýbat dalším vojákům pokaždé, když projížděli kolem nějakého města či vesnice. Poplašná zpráva o jejich útěku je vždycky nějak předběhla. Dvakrát byli cestou skoro přepadeni a podařilo se jim utéct jen díky tomu, že Safira ozbrojence před nimi náhodou ucítila. Po druhém střetu se už cestám vyhýbali úplně.

Soumrak přetáhl černý plášť přes oblohu a krajina potemněla. Jeli vytrvale mnoho mil. V hloubi noci se půda kolem jejich cesty začala mírně zvedat a tvořila nízké pahorky poseté kaktusy.

Murtagh ukázal před sebe. "Támhle - několik mil před námi - je město Bullridge, kterému se musíme vyhnout. Určitě nás tam už vyhlížejí s oddíly vojáků. Měli bychom tamtudy zkusit proklouznout teď, dokud je tma."

Po třech hodinách uviděli slámově žluté lucerny v Bullridgi. Mezi strážními ohni, rozmístěnými okolo města, hlídkovala hradba vojáků. Eragon s Murtaghem zabalili pochvy svých mečů, aby se neblýskaly, a opatrně sesedli. Vedli koně širokou oklikou kolem Bullridge a pozorně naslouchali, aby nenarazili na tábořiště vojáků.

S městem za zády se Eragonovi trochu ulevilo. Svítání nakonec potáhlo oblohu jemnou červení a rozehřálo mrazivý noční vzduch. Zastavili se na hřebeni kopce, aby se rozhlédli po okolí. Nalevo měli řeku Ramr a také ji viděli pět mil po své pravici. Řeka pokračovala dál na jih mnoho mil, pak se vracela v úzké smyčce, než se zase stočila na západ. Za jediný den ujeli víc než padesát mil.

Eragon se opřel Safiře o krk, unavený, ale spokojený, že urazili takovou vzdálenost. "Pojďme najít nějakou rokli nebo kotlinu, kde bychom mohli nerušeně přenocovat." Zastavili u malé skupiny jalovců a rozložili si přikrývky. Safira trpělivě počkala, dokud neodvázali elfku z jejího břicha.

"Budu držet hlídku jako první a vzbudím tě před polednem," řekl Murtagh a položil si obnažený meč přes kolena. Eragon souhlasně zamumlal a přetáhl si přikrývky přes ramena.


 

Za soumraku byli ještě utahaní a ospalí, ale byli odhodlaní pokračovat. Když se připravovali k odjezdu, Safira poznamenala: Tohle je třetí noc od té doby, co jsme tě osvobodili z Gil'eadu, a elfka se stále ještě neprobrala. Dělá mi to starosti. A, pokračovala, celou tu dobu nepila ani nejedla. Vím toho sice o elfech jen málo, ale je hubená a pochybuji, že může přežít tak dlouho bez potravy.

"Co se děje?" zeptal se Murtagh přes rameno.

"Ta elfka," řekl Eragon a pohlédl na ni. "Safira si dělá starosti s tím, že se ještě neprobrala a nejedla; taky mě to zneklidňuje. Vyléčil jsem jí rány, aspoň ty povrchové, ale nezdá se, že by se něco zlepšilo."

"Možná jí Stín něco provedl s myslí," napadlo Murtagha.

"Pak jí musíme pomoci."

Murtagh si klekl vedle elfky. Chvíli ji upřeně pozoroval, pak zavrtěl hlavou a vstal. "Řekl bych, že jenom spí. Vypadá to, jako by se dala probudit slovem či pouhým dotekem, a přesto spí dál. Její bezvědomí by mohlo být něco, co si elfové dokáží sami navodit, aby necítili bolest nebo zranění, ale pokud je to tak, proč už to neskončí? Teď už jí přece nehrozí žádné nebezpečí."

"Ale ví to?" zeptal se potichu Eragon.

Murtagh mu položil ruku na rameno. "Tohle musí počkat. Teď musíme jet, nebo bychom mohli ztratit těžce získaný náskok. Můžeš se jí věnovat později, až zastavíme."

"Nejdřív musím něco udělat," řekl Eragon. Namočil hadřík a pak ho vyždímal tak, že voda stékala po kapkách mezi elfčiny dokonale tvarované rty. Několikrát to zopakoval a pak se lehce dotkl jejího souměrného, zešikmeného obočí. Měl při tom zvláštní ochranitelský pocit.


 

Projížděli mezi kopci a vyhýbali se jejich vrcholkům ze strachu, aby je nezahlédly hlídky. Ze stejného důvodu s nimi i Safira zůstávala při zemi. Navzdory své velikosti se pohybovala nesmírně tiše; bylo slyšet jen to, jak se její ocas otírá o zem jako veliký modrý had.

Nakonec se nebe na východě rozjasnilo. Když dorazili na okraj strmého břehu pokrytého trsy křovin, objevila se jitřenka Aiedail. Pod nimi hučela voda, která se řítila přes balvany a valila se mezi větvemi.

"Ramr!" překřičel Eragon hluk proudících vod.

Murtagh přikývl. "Ano! Musíme najít bezpečný brod."

To není nutné, řekla Safira. Mohu vás přenést na druhou stranu, i když bude řeka jakkoli široká.

Eragon vzhlédl k jejímu modrošedému tělu. A co koně? Nemůžeme je tu nechat. Jsou příliš těžcí, než abys je uzvedla.

Pokud na nich nebudete sedět a nebudou se moc vzpínat, určitě bych je přenesla. Když dokážu kličkovat mezi šípy se třemi lidmi na zádech, určitě můžu přeletět s koněm napříč přes řeku.

Věřím ti. Ale nezkoušel bych to, pokud opravdu nebudeme muset. Je to příliš nebezpečné.

Sešplhala ze břehu. Teď si nemůžeme dovolit plýtvat časem.

Eragon ji poslušně následoval a vedl s sebou Sněžného bleska. Břeh se najednou svažoval k řece, ve které se prudce valila tmavá voda. Stoupala z ní bílá mlha, jako když jde v zimě pára od úst. Nebylo vůbec možné dohlédnout na druhý břeh. Murtagh hodil do proudu jednu silnou větev a pozoroval, jak se rychle vzdaluje a pohupuje v divokých vlnách.

"Jak myslíš, že je hluboká?" zeptal se Eragon.

"To nedokážu určit," řekl Murtagh a jeho hlas prozrazoval obavy. "Mohl bys pomocí kouzla poznat, jak daleko je to na druhou stranu?"

"Asi ne, leda bych osvítil celé tohle místo jako maják."

Zvedl se vítr, jak se Safira vznesla a vydala se přes Ramr. Po chvíli řekla: Jsem na druhém břehu. Řeka je přes půl míle široká. Nemohli jste si k překročení vybrat horší místo; Ramr tady zatáčí a je tu nejširší.

"Půl míle!" zvolal Eragon. Řekl Murtaghovi, že Safira nabídla, že je přenese.

"Kvůli koním bych to raději nezkoušel. Tornak není na Safiru zvyklý tak jako Sněžný blesk. Mohl by zazmatkovat a ublížit jim oběma. Popros Safiru, aby se poohlédla po nějaké mělčině, kde bychom mohli bezpečně přeplavat. Pokud míli daleko na obě strany žádná nebude, pak by nás musela přenést."

Safira s tímto nápadem souhlasila a vydala se hledat brod. Zatímco byla na průzkumu, usedli vedle koní a pojedli suchý chléb. Zanedlouho se Safira vrátila. Její hedvábná křídla šelestila ranním vzduchem. Voda je hluboká a proud je silný; jak po proudu, tak proti němu.

Jakmile to Murtagh uslyšel, řekl: "Raději tedy poletím první, abych mohl na druhé straně pohlídat koně." Pak se vyškrábal Safiře do sedla. "S Tornakem budeš muset opatrně. Mám ho mnoho let. Nechci, aby se mu něco stalo." Safira vzlétla.

Když se vrátila, Murtagh jí už odvázal bezvládnou elfku zpod břicha. Eragon přivedl Tornaka k Safiře a nevšímal si jeho vyplašeného řehtání. Safira si dřepla na zadní, aby mohla uchopit koně předníma nohama kolem těla. Eragon pohlédl na její hrozivé drápy a řekl: "Počkej!" Posunul Tornakovi sedlovou přikrývku na břicho tak, aby měl chráněné slabiny, a pak pokynul Safiře, že může letět.

Tornak zděšeně řehtal a snažil se vyprostit, když ho Safira sevřela předníma nohama kolem boků, ale ta ho naštěstí držela pevně. Kůň divoce koulel očima, až mu chvílemi byla vidět jen bělma. Eragon se pokusil koně uklidnit, ale Tornakův strach mu nedovolil spojit se s jeho myslí. Než se mohl Tornak znovu pokusit utéct, Safira se odrazila zadníma nohama takovou silou, že se kameny pod jejími drápy rozpadaly. Divoce napínala křídla a usilovně se snažila zvednout svůj ohromný náklad. Na chvíli se zdálo, že spadne zpátky na zem. Pak ale prudkým pohybem vpřed vystřelila do vzduchu. Tornak vřeštěl hrůzou, kopal a házel sebou. Byl to příšerný zvuk, připomínající skřípot kovu.

Eragon zaklel a přemýšlel, zda může být někdo tak blízko, aby to slyšel. Raději by sis měla pospíšit, Safiro. Napínal uši, zda nezaslechne vojáky, a vyčkával s očima upřenýma do temné krajiny, kde se každou chvíli mohla objevit světla pochodní. Brzy zpozoroval řadu jezdců, kteří právě slézali ze srázu necelé tři míle od nich.

Když Safira přistála, Eragon k ní přitáhl Sněžného bleska. To bláznivé zvíře má hysterický záchvat. Murtagh ho musel přivázat, aby mu neutekl. Popadla Sněžného bleska a odnesla ho, aniž by si všímala jeho hlasitých protestů. Eragon sledoval, jak vyrazila, a najednou se cítil uprostřed noci strašně osamělý. Jezdci už byli jen míli od něj.

Konečně pro něj Safira přiletěla a brzy byli znovu na pevné zemi na druhé straně řeky. Jakmile utišili koně a upravili jim sedla, pokračovali v útěku do Beorských hor. Vzduch se naplnil křikem ptáků, kteří se probouzeli do nového dne.

Eragon podřimoval dokonce i za jízdy. Stěží si uvědomoval, že Murtagh je právě tak vyčerpaný. Chvílemi žádný z nich nevedl koně a ve správném směru je udržovala jen Safiřina bdělost.

Nakonec půda změkla, začala se jim drolit pod nohama a přinutila je zastavit. Slunce měli vysoko nad hlavou. Z Ramru už nezbylo víc než nejasná čára za jejich zády.

Dorazili k poušti Hadarak.

//zdroj:

http://www.janvaclavik.cz/?clanek=treti-pokracovani-eragona-cesky-ebook-brisingr-je-tady//

Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.